Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

TŘÍBAREVKY od Vyškova http://www.home4pets.cz/kocky-k-adopci/kocky/kocky-od-8-mesicu/item/9339

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Poslední Radeckého mohykáni

Radécký, Radécký, to byl hodný pán, ten miloval své vojáky jako sebe sám…

Panečku, to byl marš, a stačil pro celou monarchii skoro po celé století! Ať dělám co dělám, dosud mi pohne osrdím, protože vybavuje vzpomínky.

Byli čtyři. Všichni byli již kopuletí, když jsem jim šenkoval truňk nejmilejší, krev čistící a sílu budící, čistou kořalenku, útěchu všech chudých té doby. Tenkrát se pívala hodně. V létě se pila také miškulanc , pivo s kořalkou nebo kořalka s pivem, podle záliby, nátury a zvyklosti.

Přicházeli denně na černou hodinku, v neděli však hned po ranní, vyholení, ještě s černými půlkami kolem měkkého bílého límečku. O žních se objevili ráno, v poledne i večer jako na povel zvonku lomničské kapličky svatého Bedřicha. Ve starobylé hospodě Na Hamrech pod Květnicí měli naši mušketýři úvěr. Panimáma Sedláková nepsala jejich cejchy křídou na futra ani olůvkem do knihy v šinktešu; pamatovali si všichni sami, co vypili, a v sobotu po výplatě zaplatili na krejcar. A znovu do toho! Všichni byli poctivci starého ražení a všichni trpěli touž chorobou, v té době přečasto se vyskytující: věčnou žízní. Věrně stáli všichni v lásce k feldmaršálu Radeckému, jako všichni nenáviděli Sardina a jak se ostatní insurgenti kolem osmačtyřicátého roku jmenovali. Srdečně vzpomínali Custozzy a Majlantu, všichni se udatně prali u Verony pro Franze Josefa. Rozladění působila v jejich válečných vzpomínkách nanejvýš jejich příslušnost k odlišným branžím c. k. militéru.

Nejstarší, kolem roku 1890 již sedmdesátiletý Honza Jebáček, sloužil dvě kapitulace, čtyřiadvacet let, u Wallmokyrysarů. Ti jezdívali na ohromných koních, v bílých pláštích, s lesklými, těžkými kyrysy na prsou. Kyrysar Jebáček byl sáhový obr, dobrák, hlavu jako věrtel, krk sosnová roura k pumpě, obočí dva kartáče, ruce travní podávky a prsty jako navařené selské klobásy. Boty měřené dnešní mírou Baťa čtyřiapadesát. Hruď jako měch lešetínského kováře, jak ten měch ovšem vypadal v představách nás dětí. Po celý život Honza nepracoval, ale dřel od rána do noci. V létě s hrabicí a s kosou na oukol od míry, až šest mír nepolehlého ječmene za den, v zimě zase dobýval pařezy a z jara a na podzim lámal v partě skálu na štěrk. Neohebný jazyk neznal falše ani lži; a zpívaje s krýgskolegy při válečných vzpomínkách chrochtal falešně a vždy s třemi f.

Druhý podle stáří byl Honza Bisom, vulgo Bejček, batalionshornist u negrů 24. Syn z velkého gruntu, jako osmnáctiletý rajtknecht u barona Schella ze zámku v Předklášteří dal se v osmačtyřicátém roce na vojnu. Svým stříbrným pistónem odtruboval vítězství svého batalionu v Piemontě i později na dunách Šlesviku a Holštýna proti Dánům. Pro neuctivost a prostořekost před nadřízenými byl podle reglamá degradován a v létě roku čtyřiašedesátého abristoval. Vybral si svůj erbtál a celý zanesl na Vranov, ne však Panně Marii, nýbrž hospodám a frejným poutnicím, s nimiž protancoval všechny poutní neděle toho září roku čtyřiašedesátého. Potom se oženil. Vzal si pracovitou, chudobnou, ale ráznou Barboru. Snažil se pod její záštitou proprdelkovat celý život, nadělaje vždy víc řeči než práce s roublem ve žních a při futrování a mlácení v zimě. Pomenší, saditý, hezký chlap s masitým orlím nosem, marciálního kníru. Uměl líbivě lhát česky, německy, taliánsky i maďarsky a obstojně fidlal housle. Když měl nakoupeno, a to nebylo zřídka, tož zpíval a zpíval, tj. řval, tančil šotyše, lendlery, čardáše, a končil každou tuto evoluci „jupkou malovanou“. Když v noci nastupoval z Hamrů zpáteční tažení do Lomničky k své Barboře, zalarmoval svým zpěvem celou ves. To bývalo velmi často.

Král Navrátil, třetí z nich, infanterií-regiment No. 8., erchercog Karl-Stefan, toho času pohrabáč čili cestář, sloužil celou kapitulací. Byl to nenápadný člověk, poctivý, nerudný. Večer si rád poseděl, povykládal a ovšem taky zpíval. Byl hladce vyholen.

Čtvrtý mušketýr konečně, Vincek Marvan, sapér čili pionýr, toho času tesař a mimo službu řečník podle Písma. Protáhl s pontony celou Lombardii až k Veneriku. Byl plezírovaný do nohy, kterou měl proto štand, ztuhlou. Mohutné kníry si smolil do špičky jako na vojně. Sta písniček taliánských i českých bučel tuřím hlasem. Řeči špikoval průpovědmi. Každého rána utápěl červa půllitrem ex. „Vejdi do života mého a neškoď!“ nezapomněl poznamenat. Bez úhony duševní i tělesné stability snesl i dvanáct půllitrů čisté. Byl silák a srdce dobrého.

Po léta scházeli se denně. Tisíckrát dokázal kyrysar Jebáček, že ti papučáři od infanterie jsou smradi, nakonec že vojnu vždycky rozhodne jízda s šestifuntovými šavlemi. „Kdepák! Ani na krok by se nedostala ani infanterie ani jízda nebýt sapérů a jejich pontonů a mostů! Mluvte si co chcete, ale královskou zbraní je přece jenom infanterie. No, a to jsou jégři taky!“

Tak to šlo denně. Jeden přes druhého. Chyběl jim jenom kanonýr Jabůrek, a vítězové nad Sardinem a Košutem by se byli porvali mezi sebou.

Den co den se opakovala táž přehlídka: Košile dolů, a zjevil se především strašlivý šrám přes žebra kyrysara Jebáčka, rána utržená jednoho dne divokého roku devětačtyřicátého kdesi v Maďárii. A denně vyhrnoval sapér Marvan nohavici k prohlídce prostřeleného kolena ztuhlé nohy. A že patenál neberou zadarmo a že kyrysar měl právo rozetnout husara od ramene až po játra.

Když ho omrzelo kousat patróny, do Majlantu utek líbat matróny!

zlobil rétor Marvan osmáka Navrátila. A denně vzpomínali lahodných vín piemontských, plných hrnců vepřového masa v Maďárii a hlavně bezstarostného mládí, mládí…

Kořalenka, teta moje, často se mnou postrkuje.

Tož pravda, často postrkovala. Ale dala zapomenout na tu bídu a dřinu nynější, když nemohoucnost stáří se kvapem blíží, nemohoucnost horší smrti.

Nejšťastněji odešel, ještě z vlastní, roubené dochové kutě na tišnovský Hrádek sapér Marvan, sedmdesátiletý. Po deseti letech se vytratil za ním téměř devadesátiletý kyrysar Jebáček. Byl by ještě dlouho žil, ale chmurné vyhlídky na chléb z milosti dohnaly ho k sebevraždě; pomodliv se kleče, překulil se i se svou skaláckou zbrojí do propasti lomu, který mu byl půlstoletí chlebodárcem.

V roce 1917 vystrojili veteráni pohřeb chrabrému vusmákovi Navrátilovi, který se tak dočkal ještě rakouského funusu. Bylo mu hodně přes osmdesát. Brzo po Navrátilově pohřbu se veteráni rozešli.

Poslední z lomnických mohykánů Radeckého, Honza Bisom-Bejček, odešel za tragických okolností. Kdysi švarný batalionshornist, miláček děvčat, ve stáří všemi opuštěný, žil z milosti obce v lomničské pastoušce. Byl zachvácen náboženským blouzněním a každý keř a strom se před jeho očima proměňoval v Pannu Marii. V kostele rozpřádal s knězem i s věřícími zmatené rozprávky a venku byl dětem pro smích. Vyhladovělý a rozedraný oběsil se konečně na Květnici, kmet téměř devadesátiletý, ubožák.

Ubožák? Proč? Slávu věčnou, kouzla vzpomínek nad sklenicemi, Pannu Marii na každém kroku, požehnaná léta na hřbetě – ne, Bisom si jistě užil svého a klada si smyčku kolem krku nelitoval. Nelitovali na sklonku svých dní jistě ani jeho kamarádi. Proto i my zavzpomínejme, ale nelitujme!